Nejstarší zmínky o věžových vodojemech na dnešním území České republiky najdeme již v první polovině 15. století. Tyto technické ikony vodárenství prošly od té doby vývojem konstrukčním, materiálním, vývojem vlastních vodárenských technologií a uplatňování architektonických dobových trendů na těchto stavbách. Byly (a jsou) součástí vodovodních systémů pro zásobování obyvatelstva pitnou a užitkovou vodou, pro průmyslové technologie a provozy, pro účely zemědělské a hasební a pro potřeby železniční dopravy. Navrhovali je často významní projektanti a architekti, stavěly známé stavební firmy. A najdeme jich na našem území stovky.
Robert Kořínek, Alena Kristová
Abstract
The oldest mentions of tower reservoirs in today's territory of the Czech Republic can be found in the first half of the 15th century. Since then, these technical icons of water supply have undergone structural, material development, the development of our own water supply technologies and the application of architectural period trends on these buildings.
Keywords
věžové vodojemy, historie, vývoj
Příspěvek byl prezentován v rámci Mezinárodní vodohospodářské konference VODA ZLÍN 2020.
Úvod
Nejstarší zmínky o věžových vodojemech na dnešním území České republiky najdeme již v první polovině 15. století. Tyto technické ikony vodárenství prošly od té doby vývojem konstrukčním, materiálním, vývojem vlastních vodárenských technologií a uplatňování architektonických dobových trendů na těchto stavbách. Byly (a jsou) součástí vodovodních systémů pro zásobování obyvatelstva pitnou a užitkovou vodou, pro průmyslové technologie a provozy, pro účely zemědělské a hasební a pro potřeby železniční dopravy. Navrhovali je často významní projektanti a architekti, stavěly známé stavební firmy. A najdeme jich na našem území stovky.
Nejstarší věžové vodojemy
Obrazové či písemné zmínky o prvních věžových vodojemech na našem území můžeme zařadit někam do období pozdní gotiky a počátků renesance. V té době dosáhla sídelní urbanizace poměrně vysokého stupně, města byla rozšiřována, rozvíjela se řemesla, zdokonalovala se technika, a tak bylo potřeba řešit otázky infrastruktury, mezi něž rovněž patřilo i zásobování vodou. První známé gravitační vodovody z 12. století byly ještě jednoduše vedeny na povrchu nebo štolovými přivaděči a ústily do kašen nebo do různých zásobních nádrží. Postupem času se však v městech začaly objevovat vodovody s dřevěným potrubím vedoucím vodu od zdroje do veřejných či soukromých odběrných míst. Aby přívod vody k uživatelům byl kontinuální a aby bylo dosaženo potřebného tlaku, započaly se ve vodovodních systémech budovat věžové vodojemy.
V té době se převážně jednalo o stavby čtvercového či obdélníkového půdorysu postavené v těsné blízkosti vodního zdroje – řeky, rybníka. Některé věže byly zakládány na dubových pilotách přímo nad vodním tokem, jiné stály na břehu, další se pak budovaly na skalních ostrozích. Řada vodních věží vznikla v minulosti také přestavbou hradebních strážních věží. To se stávalo zejména v případě, kdy strážní věž pozbyla svůj fortifikační význam. V počátcích byly věže stavěny ze dřeva, později byly budovány z kamenných kvádrů a lomového kamene, nebo docházelo ke kombinaci těchto stavebních materiálů. Pokud byla věž zděná, byla tloušťka zdiva v přízemí většinou přes 1 metr a postupně se tato tloušťka směrem vzhůru zmenšovala.
Voda se do věží nejčastěji hnala pomocí pístového čerpadla, které bylo poháněno vodním kolem. Díky tomu bylo možno dodávat vodu do míst, která ležela i několik desítek výškových metrů nad zdrojem. V posledním patře věže bývala nádrž (dřevěná, kovová), která se vyznačovala ne příliš velkým objemem a voda přes ni s malým zdržením pokračovala do vodovodní sítě. Potrubí bylo původně dřevěné, postupem času bylo dřevo nahrazeno mosazí, cínem, olovem nebo železem. V zimě se ve věžích topilo otevřeným ohněm (aby nedocházelo k zamrzání vody), takže řada z nich byla v průběhu své existence poškozena či zničena požárem.
Dobou vzniku je nejvýznamnější vodní věž stojící na Novotného lávce Starého Města pražského (obr. 1). První dochovaný spis vztahující se k této vodárně je z roku 1489. Zmínka z roku 1431 však hovoří již o tom, že „vyhořela věž vodná mistra Petra ode dna". Věž kromě požárů utrpěla v roce 1648 střelbou Švédů a byla několikráte postižena povodněmi. Její dnešní podoba z let 1853 a 1878 je výsledkem celkem čtrnácti stavebních úprav a oprav. Sloužila do roku 1884.
V Praze v blízkosti Vltavy pak najdeme další tři staré věžové vodojemy. Necelý kilometr proti proudu od staroměstské vodárny stojí dva věžové vodojemy bývalé Šítkovské (1592, obr. 1) a Petržilkovské (1596) vodárny. Poslední ze čtyř věží je vodojem bývalé novomlýnské vodárny z roku 1658 stojící na ulici Nové mlýny (obr. 1).
Obr. 1 Věžové vodojemy Staroměstské, Šítkovské a Novomlýnské vodárny
Z roku 1502 pochází zmínka o vodárně a vodojemu v Jičíně (obr. 2). Vodojem byl vystavěn na hrázi rybníka Kníže, nad tokem Cidliny, která byla zároveň i zdrojem vody. Čtvercová věž je z kamenných kvádrů o čtyřech odděleních, je omítnutá a kryta stanovou střechou s eternitem, původně s břidlicí. Na východní straně jsou umístěny sluneční hodiny. Dnes slouží věž jako galerie. A další historické stavby vodních věží pak najdeme například v Táboře (obr. 2), Plzni, Mladé Boleslavi, Benátkách na Jizerou, Lounech, Slaném, Nových Dvorech (obr. 2) nebo v Nymburce.
Obr. 2 Věžové vodojemy Jičín, Tábor a Nové Dvory
Průmyslová revoluce a nová renesance ve vodárenství
Na přelomu 18. a 19. století začala ve Velké Británii průmyslová revoluce. Proces industrializace se postupně rozšířil i do dalších zemí a pochopitelně také na naše území. Tyto události měly za následek nadměrný přesun obyvatel z venkova do měst, která se začala rychle rozrůstat. Veřejné vodovody byly často na hranici své životnosti a nemohly stačit náhlému růstu. Do té doby přirozené zdroje pitných vod (řeky, potoky, rybníky) byly kontaminovány fekálním a průmyslovým znečištěním a bylo zřejmé, že bude zapotřebí razantních změn. K tomu se přidalo nové zákonodárství, pravidla pro zásobování vodou a rozvoj přírodních věd (např. mikrobiologie), které zvýšily nároky na kvalitu pitných vod. Kašny přestaly pomalu plnit svou původní funkci a stávaly se ozdobnými objekty náměstí. Vývoj techniky poznamenal i technologie čerpání, akumulace, dopravy a distribuce pitných vod. Parní stroj a následně benzinové, plynové a elektrické motory zrušily závislost na energii vody a na vodním kole. S tím také souvisela skutečnost, že se začala ve velké míře využívat podzemní voda jako zdroj pitných vod. Vodovody se budovaly nejen do rozšiřujících se obytných částí, ale také do vznikajících průmyslových areálů. To vše se pak pochopitelně promítlo i na nově zřízovaných věžových vodojemech.
Ty už se nemusely nacházet v těsné blízkosti zdroje vody, ale začaly se stavět v místech, kde to bylo technicky a ekonomicky nejvýhodnější. Zvětšil se objem nádrží, a pokud to dovolovala morfologie krajiny, budovaly se nejprve levnější vodojemy zemní. V případě opačném se přistupovalo ke stavbě věžových vodojemů. V počátcích bylo používané zdivo věžových vodojemů cihelné a vodojemy měly čtvercový půdorys. Postupem času přešli stavitelé na železobeton a půdorys staveb se rozšířil na kruhový. Nádrže byly ocelové, nýtované, později železobetonové. Zvyšující se spotřeba vody v průmyslu dala vzniknout unikátním komínovým vodojemům a prudký nástup železniční dopravy pak vodojemům drážním, ze kterých byla doplňována voda do parních lokomotiv.
V roce 1888 byl dostavěn rozsáhlý vodárenský areál v Praze-Bubenči na Letné s věžovým vodojemem (obr. 3). Šestipodlažní 38 metrů vysoká hranolovitá stavba má novorenesanční fasádu s vyhlídkovým ochozem s arkádami s toskánskými sloupy, neseným kamennými krakorci. Stavba je zakončena dvoustupňovou stanovou střechou s rozměrnými vikýři na bocích, ukončenou sloupkovým nástavcem s hodinami. Autorem vodojemu byl architekt Jindřich Fialka, stavbu provedla firma Karel Hübschmann a František Schlaffer. Technologii dodala firma Breitfeld – Daněk a spol. Vodojem sloužil pouze do roku 1913, pak byl pro velkou poruchovost technologie vyřazen z provozu a byl přestavěn na byty pro vodárenské zaměstnance. Dnes slouží jako knihovna a výstavní galerie.
V roce 1891 navrhl stavitel František Wordren v novogotickém stylu věžový vodojem pro zámecký park zámku Sychrov. Stavba z neomítnutého kamenného zdiva měla kruhový půdorys (první na našem území) a plášť reservoáru doznal viditelného rozšíření oproti samotnému dříku. Provoz původního vodovodu skončil v roce 1953 a vodojem je stále ozdobou zámeckého parku.
Zásadní změnu v přístupu k realizaci věžových vodojemů však provedl známý český architekt Jan Kotěra, který, řečeno s lehkou nadsázkou „svlékl vodárenskou věž a ukázal nahou zeď jako estetický ideál“. Tímto přístupem navrhl známý věžový vodojem vršovické vodárny, který byl postaven v letech 1906–1907 v pražské Michli (obr. 3). Secesní 42 metrů vysoký věžový vodojem má kruhový půdorys. Spodní část je vyzděna kamennými kvádry, vstup do vodojemu je bohatě zdobeným portálem se znakem města Vršovic. Nahoru se zužující dřík je vyzděn červenými cihlami a zdoben cihlovými prvky se zelenou glazurou. Stěna prostoru akumulace (400 m3) je z tenkého železobetonu – jde o jedno z prvních využití železobetonu pro konstrukci věžového vodojemu u nás. Vodojem sloužil svému účelu do roku 1975, dnes je po rozsáhlé opravě.
Jeden z prvních (celo)železobetonových věžových vodojemů (nosná konstrukce, stěny, nádrž) na našem území najdeme v areálu pardubické nemocnice (obr. 3). Vodojem o výšce 26 metrů byl pro tehdejší městský vodovod postaven roku 1907 součinností firmy Ing. Karel Kress a architekta Františka Sandery. Stavbu vodojemu provedla firma Hrůza a Rosenberg. Jedná se o objekt s rafinovaně traktovaným vnitřním prostorem a se zajímavě secesně řešenou fasádou s nápisovou páskou „Vodojem královského komorního města Pardubice, LP 1907“, heraldickou figurou městského znaku a podstřešním pásovým vlysem tvořeným motivem připomínajícím zdrobnělé varhanní píšťaly. Po roce 2000 byl zrekonstruován a dnes slouží jako záložní zdroj pro nemocnici (při plném provozu nemocnice vystačí voda na 2 dny, při úsporném provozu na delší dobu).
Kromě věžových vodojemů kruhového půdorysu s uzavřenou konstrukcí dříku se v našich zeměpisných šířkách začaly objevovat vodojemy, jejichž horní část s nádrží byla nesena otevřenou sloupovou konstrukcí. Jedním prvním z nich byl 16 metrů vysoký vodojem v Heřmanově Huti z roku 1908. Stavbu provedla opět firma Hrůza a Rosenberg. Vodojem byl původně určen pro akumulaci pitné vody pro potřeby pivovaru v nedaleké Vlkýši. V roce 2012 byla dokončena rozsáhlá a zdařilá rekonstrukce vnějšího pláště vodojemu a dnes tak objekt slouží jako rozhledna pro turisty.
Obr. 3 Věžové vodojemy Praha-Bubeneč, Praha-Michle a Pardubice
Vrcholná díla v meziválečném období
Podobně jako v letech předchozích, byla i v době mezi první a druhou světovou válkou na území nově vzniklé republiky vybudována celá řada obecních vodovodů. U mnoha z nich byl do daného systému opět zařazen věžový vodojem.
V té době již měli projektanti nových vodovodů velice dobře zvládnutou práci s železobetonem a pobídky měst a obcí k výstavbě vodohospodářských objektů byly stále důstojnou výzvou pro přední české architekty. Ti se nebáli prosazovat nové nápady a myšlenky a přesvědčovat projektanty, inženýry a firmy o změně některých stavebních postupů. Všechny vodojemy tak nesou originální architektonické pojetí a lze na nich pozorovat vývoj stavebních slohů tehdejší doby. Zdobnost, někdy možná až přílišná, byla elegantně nahrazována geometrickou čistotou tvarů.
Významný pokrok v architektuře věžových vodojemů provedl v druhé polovině 20. let 20. století český architekt a urbanista František Janda, mimochodem žák Jana Kotěry. Jeho věže dostaly funkcionalistický charakter a patří mezi nejpůsobivější technické dominanty naší kulturní krajiny. Mezi věžové vodojemy, které nesou Jandův rukopis, patří stavby v Bělé pod Bezdězem, Kolíně, Poděbradech, Jaroměři, Kouřimi, Týništi nad Orlicí, Pečkách nebo v Bezdědicích (obr. 4).
Kolínský vodojem byl dostavěn v roce 1930 firmou Ing. Dr. František Uher z Peček. V lednu roku 2011 byla tato zdaleka viditelná dominanta Kolína a okolí prohlášena kulturní památkou, dnes slouží jako rozhledna a muzeum.
Poděbradský věžový vodojem se naopak ukrývá v sadech S. K. Neumanna. Ryze funkcionalistická stavba o výšce 45 metrů byla vybudována na náklady obce v letech 1928–1929 jako součást nové městské vodovodní sítě. Projekt na celou stavbu poděbradského vodovodu připravil už v roce 1912 prof. J. V. Hráský. Zděná nosná konstrukce nese železobetonovou nádrž o objemu 470 m3. Součástí objektu je pro Jadnu typická zastřešená kruhová kolonáda, která měla sloužit návštěvníkům parku v případě nepřízně počasí.
Nebývalou koncentraci věžových vodojemů najdeme na území Mladoboleslavska. V meziválečném období jich zde bylo vybudováno třináct. Kromě výše uvedených vodojemů architekta Jandy v Bělé pod Bezdězem a Bezdědicích se další nachází například v mladoboleslavských Čejeticích, Horní Bukovině, Bílé Hlíně, Rostkově, Sedlisku, v Kojecku a nebo v Benátkách nad Jizerou.
Obr. 4 Věžové vodojemy architekta Františka Jandy (Kolín, Poděbrady, Bělá pod Bezdězem)
Vodojem v Benátkách výšky 30 metrů postavila na přelomu 20. a 30. let 20. století firma Lanna. Nosná konstrukce je železobetonová a nese nádrž o objemu 240 m3. Rovnou střechu vodojemu využívá mnoho operátorů a provozovatelů telekomunikační techniky, zároveň má zde vlastník objektu umístěny přístroje pro přenos a sběr dat z vodárenských zařízení na centrální dispečink. Ocelová konstrukce s technikou je vysoká 8,6 metru a váží 14 tun.
V jihočeských obcích Besednice, Nesměň, Něchov a Todni vznikal podle projektu stavebního inženýra Františka Doskočila v letech 1924–1928 skupinový vodovod Besednický, do kterého jsou zapojeny dva věžové vodojemy. Ten vyšší v části obce Něchov z roku 1927 postavila opět pražská firma Lanna, a.s. a rozhodně patří mezi nejpovedenější stavby tohoto typu u nás z období první republiky (obr. 5). Má výšku 20 metrů a obsah reservoáru 80 m3. Skelet tvoří šest nosných železobetonových betonových sloupů s kamennou výplní v meziprostorech. Spodní část vodojemu je válcovitá, prostřední část je kuželovitá, sužuje se směrem vzhůru. Stěna akumulace je řešena jako jednoduchý válec s horizontálním vystupujícím pásem. Objekt zakončuje masivní kopulovitá střecha s lucernou s šesti okénky a hromosvodem.
V areálu pražského kbelského letiště byl v letech 1927–1928 postaven objekt kombinující věžový vodojem se světelným majákem (obr. 5). Stavbu navrhl v roce 1927 Ing. arch. Otakar Novotný, autorem čtyř plastik s leteckou tematikou umístěných na stěnách akumulace je akademický sochař Jan Lauda. Vodojem s výškou 43 metrů má objem nádrže 150 m3. Vrchol věže nad vyhlídkovým ochozem je zakončen kopulí s horní plošinou, na které je umístěn původní otáčecí reflektor soustavy Barbier, Rénard & Turenne v Paříži o svítivosti 2,75 milionu svíček. Středem stavby vede netradičně výtah a vodojem je dokonce na oficiálním znaku městské části Praha-Kbely.
V roce 1934 postavilo město Kladno věžový vodojem o objemu 800 m3. Byl to první vodojem na našem území postavený celý z oceli a obezděný cihlovým zdivem, které není nosné, ale tvoří pouze architektonický prvek a tepelnou izolaci vnitřního prostoru. Projekt konstrukce vypracovala v roce 1933 ČKD, a.s. Stavba sloužila pro zásobování obyvatel Kladna pitnou vodou až do roku 1996. Dnes je objekt po rozsáhlé přestavbě a slouží zejména jako dispečink zdejší vodárenské společnosti.
Ve třicátých letech 20. století řešil městys Nový Hradec Králové výstavbu vodovodu. Projekt vypracovaný firmou Ing. Dr. František Uher z Peček počítal s objektem věžového vodojemu železobetonové nosné konstrukce. Vodojem byl umístěn na místě bývalého kostela a zároveň na místě, odkud se měl stát významnou pohledovou dominantou širokého okolí – a tyto skutečnosti byly pro jeho konečný vzhled zásadní. Proto při vodoprávní komisi v roce 1935 bylo dohodnuto, že architektonický návrh věžového vodojemu bude předložen také městské radě Hradce Králové. Ta o vyjádření požádala osvětovou a uměleckou komisi, jejíž stanovisko znělo: „Budiž předložen nový návrh odpovídající následujícím požadavkům…režné zdivo budiž červené, reservoir a nátěry oken a mřížoví v barvě šedozelené. Tvar vlastního reservoiru připomínejž svojí silhuetou formu kalichovitou, ochozový balkon pod reservoirem budiž vyřešen úměrně vzhledem k žádanému tvaru vlastního reservoiru.“ Objekt tak zásadně změnil svůj původní vzhled, změny doznala i konstrukce (obr. 5). Úpravu provedla firma, která vodojem také vystavěla – Václav a František Capoušek, stavitelství Hradec Králové.
Obr. 5 Věžové vodojemy Něchov, Praha-Kbely, Hradec Králové
Soumrak elegance a cesta do současnosti
Zatím poslední ucelené období, které významně ovlivnilo vývoj věžových vodojemů na našem území, byla 2. polovina 20. století přecházející až do současnosti. Rozmanitost, vytříbenost, citlivé architektonické pojetí a individuální přístup byly nahrazovány strohostí a jednoduchou účelností, což často vedlo k budování uniformních typizovaných staveb. Vodojem měl plnit svou jedinou funkci a na ostatní aspekty se zapomínalo. Vzhledem k hospodářským pravidlům, která v zemích bývalého socialistického bloku fungovala, se tomu ovšem nelze ani příliš divit. Dodavatel realizovaných staveb byl předem určen a ten si pak diktoval vše, co se stavbou souviselo – použitou technologii, materiál a dokonce i pracovní síly. Pro nově vznikající části obcí a sídlišť to byl zároveň většinou jediný možný způsob, jak si nechat postavit nový vodovod, případně zrekonstruovat či rozšířit ten stávající. A to bylo rozhodující. Z hlediska materiálů byly železobeton a zdivo částečně nahrazovány ocelí – jak pro vnitřní nádrže, tak pro samotnou konstrukci vodojemů. I přes uvedené skutečnosti však bylo v těchto letech vybudováno několik zajímavých staveb – např. věžové vodojemy Kladno-Rozdělov (1957), Brno-Kohoutovice (1973), Olomouc (1973) nebo Teplice-Nová Ves (1989).
Obr. 6 Věžové vodojemy Brno-Kohoutovice, Olomouc, Teplice-Nová Ves
Poděkování/Acknowledgements
Příspěvek vznikl v rámci řešení projektu Věžové vodojemy – identifikace, dokumentace, prezentace, nové využití (Program na podporu aplikovaného výzkumu a vývoje NAKI II, Ministerstvo kultury ČR, kód DG18P02OVV010).
Autoři/Autors
Ing. Alena Kristová, Výzkumný ústav vodohospodářský, T. G. Masaryka, veřejná výzkumná instituce, pobočka Ostrava, Macharova 5/954, 702 00, Ostrava 2
Citace/Citation
Kořínek, R., Kristová, A. (2021). Stavební, technologický a architektonický vývoj věžových vodojemů na našem území. Vodovod.info - vodárenský informační portál [online], 2021(3). Dostupný z WWW: http://vodovod.info. ISSN 1804-7157.
