Krátká historie pražské dlažby

Komunikace a veřejná prostranství byla dlažbou zpevňována již od raného středověku. Druh a způsob dláždění byl odvislý na důvodu pokládky dlažby, dosažitelném materiálu, frekventovanosti komunikace, finančních možnostech zadavatele, míry reprezentativnosti dlážděného prostoru atd.

Dlažba byla pokládána buď přímo na povrch terénu, nebo do mírně zahloubených úvozů. Pokládka dlažby do předem připraveného lože je zjištěna nejdříve pro 15. století. Opravy porušeného dláždění byly prováděny pouze nasypáním další vrstvy kamenů. Dešťovou vodu odváděly až do novověku tzv. rigoly – prohloubeniny vedené osou komunikace, které mohly být někdy odlišeny jiným způsobem dláždění. Někdy je možné archeologicky zachytit v dlažbě vyježděné koleje od vozů.

Archeologicky nalézaná dlažba je dvojího druhu. Buď z vyskládaných kamenů, nebo z tzv. posypu.

Posyp je vývojově nejstarší kamennou úpravou komunikací. Jednalo se o drobné kamínky velikosti štěrku, které byly vysypány a rozhrnuty do jedné či více vrstev různé síly přímo na povrch bez předchozí úpravy. 

Archeoložka Jarmila Čiháková zdůrazňuje, že se v odborné literatuře často nevhodně uvádí u raně středověkých dlažeb pojem „štět“ ve smyslu posypu. Pak ovšem nastává kolize v mezioborovém dorozumívání, neboť ve stavitelství se štětem rozumí podkladní vrstva z větších lomových kamenů jehlancovitého tvaru, které se kladly ručně nastojato těsně k sobě a to tak, aby sousední řady byly provázány. Mezery mezi nimi byly vyklínovány ostrými úlomky kamene tak, aby horní plocha byla souvislá. Na tuto štětovou vrstvu, která byla 15–35 cm vysoká se někdy pokládal štěrk, který se s ní dobře vázal. Tato úprava vozovek byla používána až od novověku. Z tohoto důvodu je vhodnější přidržovat se termínu posyp.

V raném středověku byla dlažba vyskládána z jednotlivých kamenů, nejčastěji z říčních valounů nebo oblázků. Jednotlivé kameny o velikosti cca 5–13 cm byly kladeny pouze v jedné vrstvě naplocho nepravidelně vedle sebe, výjimečně na bok přímo na podloží nebo antropogenní vrstvu.

Ve vrcholném středověku se začaly v dláždění uplatňovat i další horniny a materiály, jako např. ostrohranný lomový kámen (opuka, pískovec, křemenec, břidlice, výjimečně diabas), struska a dlouhé kosti velkých zvířat. V hojné míře byly užívány i valouny opukové. Druhy použitých kamenů byly vázány na oblast výskytu dané horniny.

Od pozdního středověku se prosazovala nová technologie: kameny byly kladeny v uspořádaných řadách vedle sebe do předem připraveného lože. Archeologicky lze nejsnáze rozeznat pískové lože, které může být z říčního, opukového, břidlicového nebo cihlového písku. Lože z maltové mazaniny je doloženo až z nálezů novověkých dlažeb.

Přechodem mezi dlažbou z nepravidelných a opracovaných kamenů je dláždění z vrstevnatých kamenů, které vychází z přirozeného štěpení hornin. Má tvar protáhlého obdélníku nebo kosodélníku, nepravidelné kratší strany a klade se do provázaných řad na výšku do předem připraveného pískového lože. Např. v Kolíně, Kutné hoře nebo v Kouřimi byly vytvářeny z této dlažby mozaikové obrazy.  

Od 19. století začala být ve městech nepravidelná dlažba odsouvána na méně významné komunikace a prostory a začala se prosazovat dlažba z pravidelných opracovaných kamenů, která lépe vyhovovala nárokům na stále se zvyšující provoz. Začaly též vznikat první příručky pro dlaždiče. Z počátku bývala opracovávána pouze hlava, tj. nášlapná plocha kamene, spodní část mnohdy bývala zašpičatělá. Dlažba se usazovala do pískového lože v řádcích a velikost kamene byla vybírána s ohledem na bezpečné došlápnutí koňského kopyta.

Od poslední čtvrtiny 19. století se začala uplatňovat ve skladbě dlažby barevnost a různost materiálů. Jedním z novověkých druhů dlažeb je tzv. pražská mozaika, kterou následně převzala i mnohá další města. Jednalo se o štípané mramorové kostky, z nichž byly v Praze skládány vzory ve dvou barvách: většinou v růžové a šedé. Výjimečně byl u velmi významných budov, jako např. Nová radnice na Karlově náměstí nebo Obecní dům na náměstí Republiky, použit mramor bílý. Mimo Prahu bylo běžné vytváření tříbarevných aplikací. Vzhledem k tomu, že štípané kostky byly nepravidelného tvaru, bylo možno vytvářet velmi složité vzory. Mimopražské lokality tyto vzory buď beze zbytku přebíraly, nebo vytvářeli své vlastní.

Postupně se u dlážděných ulic začaly uplatňovat i různé doplňky. Již od středověku byly k ochraně nároží domů stavěny odrazníkové kameny. Význam měly v úzkých ulicích a u vjezdů do domů. Chránily nejen ono výše zmíněné nároží a zdi domů proti poškození, ale i samotný povoz proti převrácení.

Odrazníky mohly být umisťovány buď jednotlivě, nebo ve shlucích, byly vyráběny z neopracovaných nebo opracovaných, mnohdy složitě profilovaných kamenů, nebo byly využity i druhotné materiály, jako např. staré části ostění. V novověku se uplatnily i litinové odrazníky. Jejich význam poklesl se zavedením obrubníků, neboť ty svedli dopravu dále od zdí domů a zajistili tak jejich dostatečnou ochranu.

Obrubníky, které tvoří přechod mezi vozovkou a zvýšeným chodníkem, začaly vznikat až v 19. století současně se zvyšováním chodníků nad úroveň vozovky. Materiál na jejich výrobu se lišil v závislosti na jeho dostupnosti v různých lokalitách. V Praze byly obrubníky vyráběny nejdříve ze sliveneckého mramoru, v jiných městech např. z vápenců nebo pískovců. Jejich tvar a způsob osazení se postupem času měnil, se zavedením automobilové dopravy byly voleny tvrdší horniny, jako např. žula, granodiorit či syenit.

Dlažby se ovšem netýkají pouze venkovních komunikací, ale byly od středověku využívány i v interiérech. Archeologickými a stavebně historickými průzkumy jsou ve středověkých stavbách nacházeny pouze v suterénech a průjezdech, kde se používala dlažba z říčních valounů. Později byla, především v průjezdech z důvodu odhlučnění při průjezdu vozů, užívána dlažba z dřevěných špalíků.

Kromě kamenných dlažeb byly již v raném středověku vyráběny dlažby keramické, které nám jsou známy z luxusních románských a gotických staveb. Byly většinou čtvercového půdorysu, často se složitými reliéfy a bylo možno je skládat do rozměrných obrazců. V pozdním středověku byly vyráběny dlaždice glazované v různých barvách.      

V renesančním prostředí byly vyráběny dlaždice větších rozměrů a variabilnějších tvarů. Ve skromnějším prostředí byly k dláždění využívány cihly, kladené na ležato nebo „na ostro“, podle frekventovanosti dlážděného místa. Na půdy byly využívány v hojné míře cihly nepálené.